Semenem množíme především čisté, tzv. botanické druhy, některé typy opadavých azalek, velkokvěté pěnišníky v barvách a také R. ponticum a R. flavum jako podnože pro roubování velkokvětých kultivarů. Pravé potomstvo dostaneme však jen z dovezeného osiva čistých druhů. Z osiva domácí sklizně se druhy a hlavně kultury vždy víceméně štěpí. Dřevnaté semenné tobolky sklidíme po uzrání z vybraných keřů, vyklepeme jemné semeno a uložíme.
V květnu vyséváme osivo do pařeniště nejlépe na jemný povrch pečlivě urovnané straré listovky s jemným pískem. Osev musíme udržovat ve stále stejnoměrné vlhkosti. Mokro škodí. Za 15 – 20 dnů zanou semenáčky vzcházet. Brzy je navykneme na čerstvý vzduch a ještě v témže roce je přepichujeme. V příštím roce, popřípadě za další rok, mohou mít podnože 1/1, popř. 1/2 sílu krčku 4 – 6 mm. Na strších podnožích, např. 2/3 bývá ujmutí roubů horší. Semenáče velkokvětých kultivarů, např. R. cataebiense nebo R. ponticum „Roseum“ se jako podnože vyznačují špatnou afinitou a růstem roubu.
Malé partie osiva můžeme vysévat již v lednu do misek v mírně teplém skleníku. Po vzejití semenáčky pokud možno přisvětlujeme a pak je přepícháme do truhlíků, které během léta umístíme v pařeništi a na zimu přeneseme do japanu. Za 2 roky jsou semenáče R. ponticum, R. catawbiense, popř. dalších velkokvětých kultivarů asi 15 cm vysoké a hodí sek dalšímu pěstování. Semenáče botanických druhů dosáhnou podle svých vlastností nejrůznějších velikostí. S tím se musí již při přepichování počítat. Kultury v truhlíkách musíme chránit dezinfekcí před padáním, mechy ( např. játrovkou) a škůdci( např. larvami lalokonosce). Semenáčky, které určíme pro další pěstování, vysadíme pak na rašelinové záhony.
Ve výši 15 – 20 cm je musíme zaštípnout, aby se dobře rozvětvily. Za další 3 roky můžeme očekávat první květy a vysazovat rostliny na stanoviště.
V některých školkách pěstují mladé rostliny pod stínovkami. Přírůstky tam bývají sice vyšší, avšak vyzrálost dřeva a listů, vlivem častého prorůstání, a nasada poupat bývají zde nedostatečné. Proto je vhodné jen zastínění po nějakou dobu po přesázení. Ve druhé polovině vegetační doby bychom měli pěnišníky pěstovat na plném světle. Při dokonalé závlahové technice je stínoviště zbytečné. Při tom si musíme připomenout, že zejména pro mladé kultury je zálivka měkkou vodou nezbytná.
Řízkování byl běžný způsob rozmnožování jen pro malokvěté pěnišníky a stálezelené azalky. V posledních letech se získávají zkušenosti také s řízkováním velkokvětých kultivarů. Letní řízky řežeme počínaje červnem a pícháme přímo na množárnu nebo do truhlíků, nejlépe pod mlhovky. Za 3 – 4 týdny začínají zakořeňovat a v říjnu by měly být zakořeněné. Rostliny necháme přes zimu na místě. Kromě velkokvětých kultivarů řízkujeme především R. obtusum (hybridy), dále R. ferrugineum, R. hippophaeoides, R. impeditum, R. kelecitum, R. kaempferi, R. mucronatum, R. praecox, R. repens (hybridy) aj.
Také řízky hybridů R. japonicum a R. falvum (R. mollis a R. pontica) zakoření stimulované a pod mlhovkami, když je řízkujeme již koncem května a začátkem června. Jen přezimování těchto řízkovanců bývá méně úspěšné. Rostliny totiž po zakořenění uzavřou růst terminálním pupenem a rezervní látky v pletivech nestačí rostlinu do jara uživit. Snad přisvětlováním je možn donutit řízkovance ještě v létě k novému vyrašení. Ve větším meřítku řízkujeme R. „Cunningham´s White“, který zčásti používáme také jako podnož. Z velkokvětých kultivarů zakoření celkem snadno „Caractacus“, R. catawbiense „Grandiflorum“, „Lee´s dark Purple“, „Purpureum Elegans“, „Roseum Elegans“ aj.
Pro řízky volíme jen slabší postranní větvičky. Silné terminální výhony se nehodí. Koncem června, kdy letorosty po odkvětu uzavírají vegetaci, vylámeme na matečních rostlinách terminální pupeny. Krátké výhony, asi 9 – 12 cm dlouhé, které vyraší, jsou pak nejvhodnějším řízkovým materiálem. Nerozhoduje, zda řízky řežeme s patkou nebo bez patky. Na řízcích ponecháme jen 4 listy. Na jejich spodních koncích seřízneme z jedné strany kousek kůry a ponoříme je do velmi silné koncentrace stimulátoru ( např. 10 % kyseliny β-indolyl-γ-máselné). Řízky pícháme do písčitého rašelinného substrátu. Rašelina má mít pH 4 – 4,5 a k ní přidáme 15 % řícního písku. Řízky pícháme na doraz, ne hlouběji než 5 cm. Spodní teplota množárny má být zpočátku 22 – 24°C, pozdji ji snížíme na 16 – 18°C. Teplota v množárenském skleníku by neměla nikdy stoupnout nad 30°C. Zakořeněné řízky můžeme pak nasázet do 8 – 9 cm hrnků, které po prokořenění zapustíme do hlušího pařeniště. Tam rostliny přezimujeme. Na jaře je vysadíme na záhony.
Hřížení nepříchází v našem vnitrozemském podnebí v úvahu. Možné je dělení rostlin typu R. kamtschaticum nebo R. repens.
Nejjistějším způsobem rozmnožování velkokvětých kultivarů je u nás zatím jen roubování. Roubovat můžeme v lednu až březnu buď kopulací, nebo do boku na přirychlené podnože. Stálezelené sorty roubujeme v teplém skleníku. V polovině května můžeme roubovat stejným způsobem na méně narašené podnože v pařeništi. Roubovance necháme po 14 dnů úplně uzavřené, později je podle potřeby zaléváme a čistíme. Po 2 měsících pařeniště větráme a za další měsíc sundáme okna. V první polovině července roubujeme do boku opadavé azalky nepříliš měkkými rouby ve skleníku, popřípadě v pařeništi. Roubovance necháme přes zimu ve skleníku, popř. v pařeništi. Roubovance necháme přes zimu ve skleníku, popřípadě v pařeništi, ze kterého okna vůbec nesundáme, jen větráme. Koncem srpna až do poloviny září můžeme opět roubovat velkokvěté kultivary. Při roubování do boku nevedeme řez na roubu ani na podnoži hluboko do dřeva (obr. 47), ale kůru jen seřízneme se slabým dřevem a roub posadíme na jazýček na podnoži. Zavazujeme bavlnkou nebo plastickou páskou.
Využití stimulátorů: Používáme buď pudr se 4000 – 20 000 ppm IBA, nebo roztok s 30 – 100 ppm iBA, popř. IAA nebo NAA.
Kultura: Je pochopitelné, že každý z více než 600 známých původních druhů a další stovky jejich kříženců, má své specifické nároky na půdu, stanoviště a podnebí. Vážnější zájemci musí za tím účelem prostudovat specializovanou literaturu. Všeobecně v rámci této příručky lze říci, že všehny pěnišníky a azalky jsou zásadně vápnostřežné a vyžadují rašelinu, mórovku nebo humózní půdu o pH 4 – 5. Výjimkou jsou jen R. hirsutum, R. praecox, R. smirnowii „Cunningham´s White“ a několik dalších, méně známých druhů a kultivarů, které snesou písčitohlinitou, ale kyselou půdu. Pokud jde o polohu, platí zásada, že čím menší listy určitý druh má, tím lépe snáší slunné stanoviště a naopak čím větší má listy, tím více vyžaduje stín. Mrazuvzdornost některých druhů je slabá.
Druhy nejvíce pěstované a ke křížení používané:
Azalky opadavé: R. albrechtii Maxim., R. arborescens Torr., R. CANADENSE Torr., R. FLAVUM G. Don (Azalea pontica), R. flavum (A. pontica) hybridy (R. gandavense), R. japonicum (A. mollis) hybridy (R. kosteranum), R. JAPONICUM (Gray) Suring (Azalea mollis), R. occidentala Gray (hlavně hybridy), R. roseum Rehd., R. vaseyi Gray, R. Rustica, Exbury a Knap-Hill hybridy.
Azalky stálezelené: R. obtusum Planch., R. kaempferi Planch. – hybridy skupin „Arendsi“, „Kurume“, „Vuykiana“ a naše „Průhonické hybridy“. R. simsii jsou indické azalky skleníkové. U nás nejsou odolné.
Pěnišníky velkokvěté – hybridy následujících a jiných druhů: R. arboreum Sm., R. CATAWBIENSE Michx., R. CAUCASICUM Pall., R. decorum Franch., R. fortunei Lindl., R. griffithianum Wight, R. ponticum L.
Pěnišníky botanické a skalkové: R. carolinianum Rehd., R. cinnabarinum Hook. f., R. ferrugineum L., R. hippophaeoides Balf., R. hirsutum L., R. impeditum Balf., R. insigne Hemsl. & Wils., R. keleticum Balf. f. & Forrest, R. minus Michx., R. makinoi Tagg., R. mucronatum G. Don, R. multiflorum Lam., R. x praecox Carr., R. radicans Balf. f. & Forrest., R. repens (hybridy), R. russatum Balf. f. & Forrest., R. SMIRNOWII Trautv., R. wardii W. W. Sm., R. williamsianum Rehd. & Wilss. a R. yakusimanum Nakai.
Buďte první komentující