Hmotnost 1000 žaludů činí v kilogramech u jednotlivých druhů:
Q. bicolor 2,50, Q. cerris 3,10 – 4,00, Q. coccinea 1,55, Q. frainetto 2,10, Q. ilex 3,00, Q. ilicifolia 1,00, Q. imbricaria 0,90, Q. libani 9,00, Q. lyrata 3,40, Q. macrocarpa 3,00, Q. palustris 1,40, Q. petraea 2,60 – 3,50, Q. prinus 6,00, Q. pubescens 1,65, Q. robur 2,60 – 4,35, Q. rubra 2,70 – 4,00, Q. stellata 1,00 a Q. Turneri 2,00.

Klíčivost žaludů se uchovává jen po několik málo měsíců od sklizně do jara a činí 50 – 75 %. Semena uskládáme v chladnu, ani přílišném suchu ani ve vlhku, při teplotě 0,5 – 4°C. U některých druhů, např. Q. petraea žaludy vyklíčí, leží-li na zemi a teplota je vyšší než 4°C. Klíčky pak během zimy zahynou. Předklíčené výsevy se příliš brzy vytahují a trpí pozdním chladnem. Z tohoto důvodu sklízíme žaludy zavčas – Q. cerris již od srpna – a necháme je mírně vyschnout v chladném a nepříliš vlhkém prostředí. Jestliže se žaludy uchovávají v suchu a teple, ztrácejí životnost a klíčí velmi špatně i když mají pěkný vzhled. Jsou-li žaludy v době výsevu svraštělé nebo hrká-li jádro v obalu, je klíčivost vůbec pochybná.

Pro uchování přesušíme žaludy na vzdušném místě v nízké vrstvě, kterou častěji přehrnujeme. Tmavohnědá barva žaludů se změní v plavou. Když se sušení protahuje, jádro se scvrká a klíčivost se ztrácí. Přesušené žaludy rozložíme pak ve vrstvě 10 – 15 cm tlusté v suché a chladné sýpce či skladišti nebo je stratifikujeme s pískem. Můžeme je také dát do sklepa nepříliš suchého či vlhkého nebo je uchováváme v sudech nebo v bednách prosypané suchou rašelinou. Pro uchování klíčivých žaludů jsou ideální klimatizované sklady, kde lze udržet teplotu v rozmezí 2 – 8°C. Větší partie osiva si necháme přezkoušet ÚKZÚZ než přikročíme k výsevu. Klíčivost menších partií žaludů z vlastní sklizně zjistíme podle vzhledu průřezu semene. Jádro klíčivého semene je šťavnaté, mléčně bílé a vyplňuje úplně semenný obal. Výjimku tvoří jen některé exotické druhy. Optimální vlhkost pro udržení klíčivosti semene je 50 – 60 %, při 20 – 30 % silně klesá životnost semene.

Osivo vyséváme pro jistotu na jaře. Optimální teplota pro klíčení se pohybuje od 10°C v noci do 18°C ve dne.

Žaludy vyseté po předchozím přesušení již na podzim musíme chránit před zimou. Podzimní výsev je riskantní vzhledem k nebezpečí zmrznutí a poškození škůdci. Vyséváme na chráněné záhony do rýh nebo proužků, po 24 hodinách máčení výsevky na 1 bm Q. cerris 160 g, Q. rubra 100 – 120 g, Q. pubescens 70 – 80 g, Q. petraea 90 – 110 g a Q. robur 120 – 160 g. Žaludy vyklíčí na jaře za 4 – 5 týdnů, Q. cerris již po 3 týdnech. Hloubka výsevu je pro duby typu Q. robur v humózní půdě 5 – 6 cm, v hlinité 4 – 12 cm, v písčité 4 – 6 cm. Q. petraea a podobné typy vyséváme do obdobného substrátu 6 – 12 cm, 5 – 7 cm, popř. 4 – 7 cm hluboko nebo rýhy zasypeme tak vysoko.

Přesazování ztěžuje mohutný kůlový kořen, který do prosince dosáhne až 60 cm hloubky. Proto je vhodné mladé doubky vyjmout, kdy jejich kořeny dosáhly 8 – 10 cm délky, poněkud tyto zakrátit a znovu na záhony přepíchat. Přesazování je úspěšné v období, když se zpomalila vegetace a lze očekávat deště, tedy brzy na podzim, nebo časně zjara. V krajích, kde podzim a zima jsou velmi suché, přesazujeme rostliny již v červenci nebo až na jaře. V prvním roce můžeme kořínky semenáčků podřezat po ukončení výškového růstu, tj. asi koncem května až začátkem června, 5 – 8 cm pod vysetými semeny. U slabých semenáčků přesuneme podřezání do 2. roku, abychom získali sazenice s dobrým kořenovým systémem. Většina druhů doroste jako 1/0 výšky 20 – 20 cm a 15 – 30 cm, duby typu Q. rubra 15 – 30 cm a 20 – 40 cm. Necháme-li semenáče ještě ve druhém roce na záhonech, sklízíme buď 2/0 vysoké 30 – 50 cm a 50 – 80 cm; stejně velké narostou přeškolkované 1/2 , výjimečně dosáhnou 2/2 80 – 120 cm. Tyto se pak hodí k vypěstování vysokokmenů.

Roubováním rozmnožujeme vzácnější druhy a kultivary, od kterých nemáme semeno nebo věrné potomstvo z výsevů. Zimovzdorné a opadavé druhy a kultivary roubujeme ve školce v předjaří na podnože v druhém roce po vyškolkování, které jsou pevně zakořeněné a mají sílu jednoho prstu až palce u krčku. Stálezelené a choulostivé druhy roubujeme snadněji ve skleníku s výjimkou Q. turneri, pro který vypracovali v Mlyňanském arboretu úspěšný způsob roubování ve volné půdě. Jako podnože pro kultivary Q. cerris a Q. petraea použijeme původní druhy. Na Q. cerris můžeme naroubovat také stálezelené druhy. Všechny ostatní druhy a kultivary roubujeme na univerzální podnož Q. robur, kromě sekcí Phellos, Nigrae a Rubrae, které se lépe ujímají na Q. rubra (Q. borealis) nebo na jiných amerických dubech.

Podnože 1/1 o síle asi 10 – 15 mm, určené pro roubování ve skleníku, hrnkujeme na jaře a hrnky zapustíme na volné záhony. Pamatujeme na to, že naše domácí duby važadují půdu neutrální až alkalické reakce, kdežto americké (červené) duby půdu kyselou s pH 4,6 – 6 pro hrnkování i pro zapuštění na záhony. Podnože, určené pro roubování ve školce, sesadíme již v únoru, tedy v době úplného vegetačního klidu, na výšku 10 – 15 cm od země, ve které hodláme roubovat. Ve školce začneme roubovat, když pominuly mrazy. Krátce před tím nařežeme roubový materiál, 2 – 3 leté větvičky (obr. 46). Další manipulaci s rouby, tedy nastříhání 2 – 3 letých roubů se spícími pupeny z nařezaného materiálu a uložení až do dne roubování, neděláme nikdy v teplé místnosti. Letorosty s plně vyvinutými pupeny a terminály se jako rouby nehodí. Na jednotlivé hlavy (rouby) rozstříháme vybrané dřevo až při roubování. Způsob roubování je obdobný jako u buků. Podlouhlý klínek se zakráceným hrotem, který vsuneme do rozštěpu, není ani třeba zavazovat, jsou-li podnože dostatečně silné. Stačí roub zamazat za tepla vláčným voskem. Kopulace se nehodí pro rozdílnou sílu podnože a roubu. Na slabších podnožích je ujmutí roubu a další vývoj roubovanců nedostatečný.

Slabě rostoucí kultivary, jako např. Q. robur „Atropurpurea“, můžeme rozmnožovat také ablaktací. Za tím účelem vysadíme zvlášť vybrané podnože přímo k mateční rostlině rok předem. Přikájení kolem jedné mateční rostliny je tedy možné jen každým druhým rokem.

Pro zimní roubování přeneseme podnože po prvních mrazech do skleníku. Až do roubování mohou stát pod stoly nebo v chladném japanu. Když začnou rašit, asi začátkem dubna, oroubujeme je na kozí nožku, kopulací nebo při výjimečně slabých roubech do boku. Rouby opadavých druhů a kultivarů připravíme stejně jako pro roubování venkovní. Pro stálezelné druhy použijeme také jednoleté a terminální rouby.
Roubovance postavíme na teplejší místo, kde udržujeme podle náročnosti druhu teplotu 18 – 26°C. Podle potřeby roubovance rosíme až do vyrašení roubů, pak je otužíme a přeneseme na záhony, kde některé vyvazujeme, jiné zaštipujeme.

Kultura: Většina dubů patří mezi vápnostřežné dřeviny. Ze známějších druhů snášejí vápník jen Q. frainetto, Q. libani, Q. macranthera a Q. pubescens. Se specifickými nároyk lze jmenovat jen hlavní:
Q. cerris, náročný na teplo, miluje výslunné až vyprahlé polohy,
Q. coccinea dává přednost sušším, lehkým hlinitopísčitým půdám,
Q. palustris není tak náročný na vlhkost půdy, jak by se dalo podle názvu soudit, roste jak na vlhkých, tak na sušších půdách,
Q. petraea snáší kyselé a méně úrodné půdy, je světlomilný, ale citlivý na jarní mrazy po vyrašení,
Q. pubescens je pro suché polohy v mělké, živné půdě,
Q. robur se daří na těžkých a vlhkých půdách lužních, je světlomilný a náročný na úrodnost půdy,
Q. rubra má malé nároky na půdu, ale reaguje na dobrou výživnou půdu rychlým růstem, snáší teplo i sucho ve středně hluboké půdě.

Stálezelené druhy vyžadující jako mladé rostliny kryt: Q. ilex L., Q. phillyraeoides Gray a Q. x turneri Willd.

Opadavé druhy: Q. acutissima Carruth, Q. ALBA L., Q. arkansana Sarg., Q. bicolor Willd., Q. castaneifolia C.A. Mey, Q. CERRIS L., Q. COCCINEA Muenchh., Q. dentata Thunb., Q. fabri Hance, Q. falcata Michx., Q. frainetto Ten., Q. georgiana M. A. Curtis, Q. glandulifera Bl., Q. haas Kotschy, Q. hartwissiana Stev., Q. x heterophylla Mich., Q. iberica Bieb., Q. ilicifolia Wangh., Q. imbricaria Michx., Q. x leana Nutt., Q. liaotungensis Koidz., Q. x libanerris Boom., Q. libani Oliv., Q. lyrata Walt., Q. macranthera Fisch. & Mey., Q. macrocarpa Michx., Q. marilandica Muenchh., Q. mongolica Fisch., Q. nigra L., Q. PALUSTRIS Muenchh., Q. pedunculiflora Koch, Q. PETRAEA Liebl., Q. phellos L., Q. pontica K. Koch, Q. prinoides Willd., Q. prinus L., Q. PUBESCENS Willd., Q. pyrenaica Willd., Q. ROBUR L., Q. x rosacea Bechst., Q. RUBRA L., Q. x rudkinii Brit., Q. x runcinata Engels., Q. stehlata Wangh., Q. variabilis Bl., Q. velutina Lam. a Q. virgiliana Ten.

Druhy: N. antarctica Oerst., N. obliqua Oerst. a N. procera Bl.

Druhy: L. edulis Nakai, L. glaber Nakai, L. densiflorus Rehd. a L. henryi Rehd.

Výsev červenolistých buků nemá valný význam, neboť ani z nejkrásnějších semenných stromů nezůstane nikdy více než 5 % semenáčků v barvě listů věrných. Podobně je tomu s výsevy ostatních kultivarů rodu Fagus. Proto je rozmnožujeme výhradně roubováním. Úspěch s roubováním buků spočívá v tom, že nejen podnože musí být v míze, ale i rouby se musí již probouzet. Podnože můžeme z tohoto hlediska nejlépe ovlivnit při roubování v zimě ve skleníku. 1/2 semenáče buku lesního na jaře nahrnkujeme do vysokých hrnků, které zapustíme venku na zastíněném záhoně. Před roubováním je přemístíme na 2 týdny do chladné místnosti – přezimovny, abychom přibrzdili částečným proschnutím hrnkovýc balů počátek vegetace. Rouby řežeme již v listopadu, jen z dvouletého dřeva a založíme je v přezimovně. Roubovat můžeme od února do dubna, nejlépe na kozí nožku ve výšce asi 8 cm. Roubovance pak založíme na stoly ve skleníku při 15 °C spodního tepla. Větší teplota škodí. Rouby brzy přirostou a roubovanci mohou být později přemístěny do pařeniště, kde zůstanou ještě pod sklem. Když rostliny dostatečně vyrašily, otužíme je a v květnu až červnu je můžeme vysadit na záhony do volné půdy. Smuteční formy vyvážeme.

Pro úspěch s roubováním na jaře ve školce je hlavní podmínkou, aby podnože byly na místě již dva roky, aby byly pevně zakořeněné a silné alespoň jako palec. Začátkem února je seřízneme na 15 cm dlouhý čípek. Rouby připravíme obdobně jako pro roubování ve skleníku enbo těsně před roubováním z 2 – 3letého dřeva. Obrost zakrátíme na krátké špalíčky, na nichž se nacházejí spící očka.

V dubnu pak načípkované podnože zarovnáme nožem až do čerstvého dřeva a z boku je seřízneme šikmo 3 – 4cm řezem, aby nahoře zůstala ploška o něco širší, než jak je silný roub. Na tuto plošku nasadíme nůž, podnož rozštípneme a do rozštěpu vsadíme do tupého klínu přiříznutý roub (obr. 39). Ten drží tak pevně, že ho nemusíme ani zavazovat, jen rány zamažeme dobrým štěpařským voskem. Výsledek bývá překvapující. Na každém roubovanci necháme jen jeden výhon, který naroste do podzimu až 1 m vysoký.

Méně spolehlivé metody jsou kopulace v létě dvouletými rouby po ukončení první mízy, do T-řezu za kůru v červenci až srpnu slabšími rouby, které vyraší až příštím rokem a roubování vysokokmenů v koruně do rozvětvení v květnu až červnu, kdy používáme silné, 2 – 3leté rouby, které řežeme v plné míze. Názory na vhodnost jednotlivých metod se však rozcházejí.

Kultura: Buk se daří ve všech druzích půd, vyjímaje suché, písčité půdy a těžké, nepropustné jíly nebo půdy bažinné. Miluje dobré humózní půdy a velmi dobře prospívá ve vápencových půdách. Vyžaduje vlhčí podnebí, zvláště v létě dostatek srážek. V chladných oblastech může být podnebí sušší.

Hlavní druh: F. SILVATICA L. s mnoha krásnými kultivary.
Ostatní druhy: F. crenata Bl., F. engleriana Semen, F. grandifolia Ehrh., F. japonica Maxim, F. longipetiolata Semen, F. lucida Rehd. a F. orientalis Lipsky.

Druhy: C. chrysophylla A. DC. a C. delavayi Franch.

Keřovité druhy odnožují, a proto je můžeme rozmnožovat výmladky, které oddělíme na jaře od matečních keřů a zaškolkujeme. Na podzim můžeme nařezat dřevité řízky, pokud možno z mladých rostlin a když to počasí dovolí, napícháme je ještě během zimy na chráněné záhony. Tento málo známý způsob by se mohl v jižních oblastech uplatnit. Také množení oddělky je možné. Mateční keře seřízneme až u země a vyrašené výhony postupně nakopčíme. V lehké a humózní zemině zakoření a po vyzrání je můžeme oddělit a vysázet.

Stromovité druhy a kultivary při nedostatku osiva můžeme očkovat v květnu až červnu na bdící očko, v červenci až srpnu na spící očko na 1/1 semenáče ve školce. Úspěch bývá v chladných letech slabý. Jistější je roubování ve skleníku v lednu až únoru. Silné 1/0 semenáčky nahrnkujeme, v zimě je přeneseme do skleníku a když se začínají probouzet, naroubujeme je rouby z jednoletého dřeva. Po vyrašení, což bývá v dubnu až květnu, přeneseme roubovance do pařeniště, kde je necháme do příštího jara nebo je dáme do japanu a vysadíme v květnu do volné půdy.

Kultura: Všechny druhy vyžadují hlubokou půdu s co nejmenším obsahem vápníku. Při dostatečném obsahu přístupného draslíku může být slabě alkalická.

Druhy keřovité: C. alnifolia Nutt., C. pumila Mill., C. crenata S. & Z., C. seguinii Dode a C. x neglecta Dode.

Druhy stromovité: C. dentata Borkh., C. henryi Rehd. a C. SATIVA Mill.