Využití stimulátorů: Používáme roztok s 50 ppm IBA.

Kultura: Rostlina se daří v dobré, živné půdě dostatečně vlhké. Dobře prospívá na lehce zastíněném místě. Vegetativně množené rostliny druhu i jeho kultivary mají keřovitý vzrůst. Hlubším řezem a zakracováním postranních vrcholků je lze donutit ke vzpřímenějšímu a bujnějšímu růstu. Mladé rostliny vyžadují na zimu lehký kryt.

Druh: T. dolabrata S. & Z.

Chceme-li kulturu semenáčků o jeden rok uspíšit, zejména T. occidentalis a T. orientalis, vyséváme osivo již v lednu nebo v únoru ve skleníku do truhlíků a na jaře je přepícháme znovu do truhlíků. Také můžeme semenáčky po zesílení nasázet přímo na chráněné záhony, kde nám v příštím roce narostou 1/1 do velikosti tříletých.

Všechny kultivary množíme řízkováním. Již v červnu lze napíchat řízky juvenilní formy T. occidentalis a v červenci až srpnu pokračovat s ostatními kultivary až do zimních měsíců. Většina zeravů zakořeňuje snadno. V létě se zakořeňují na studeno v pařeništi řízky s patkou, nebo vrcholky s podélným řezem na bázi, stimulované, volně napíchané nebo v truhlíkách. Řízky se zakořeňují také pod fólií nebo pod mlhovkami ve skleníku, v zimě pak na mírně teplé množárně v písčitorašelinném substrátu. Řízky z mladých rostlin zakořeňují nejlépe a nejrychleji. Množení musíme vždy pečlivě stínit a udržovat vlhké.

Řízkovance z raného množení můžeme ještě na podzim nahrnkovat nebo vysázet na chráněné záhony. Množení v pařeništi ponecháme přes zimu a vysadíme až na jaře. Zakořeněné řízky v truhlících přezimujeme v hlubokém pařeništi nebo v japanu. Množení ve skleníku můžeme nahrnkovat během zimy a umístit do jara v japanu.

Roubování v předjaří ve skleníku na 2/1 semenáče hrnkované nebo na semenáče prostokořenné, pokud mají bohaé kořeny, přichází v úvahu pro vzácnější pomalu kořenící a pomalu rostoucí kultivary, jako jsou „Cloth of Gold“, „Cristata Aurea“, „Lutea“, „Pendula“, „Recurva Nana“ a některé novinky. Výhodou roubování je, že můžeme naroubovat až 15 cm velké rouby a získat tak až dvouletý náskok oproti řízkovancům. Roubování v srpnu až září bývá zpravidla méně ekonomické. Po srůstu roubů s podnoží povolíme včas úvazky, aby se nezařezávaly, podnože postupně zakrátíme a na jaře je vysadíme do volné půdy na záhony. Teprve příštího jara odřízneme zbytek podnože, který pomáhal roubovancům, aby dostatečně zesílily.

Na 2/1 semenáče T. orientalis můžeme roubovat nejrůznější cyprišovité konifery, jako Calocedrus, Chamaecyparis, Cupressus, Juniperus, zejména J. squamata, Thujopsis a všechny kultivary Thuja.

Využití stimulátorů: Používáme roztok se 40 – 100 ppm IBA, nebo koncentrovaný roztok se 4000 ppm IBA, nebo pudr s 8000 – 12 000 ppm IBA.

Kultura: Zoravům nejlépe vyhovuje volné, slunné stanoviště v dobré, výživné, dosti vlhké půdě. Jen T. orientalis snáší výhřevnější a teplejší půdy. Na bohatších a vlhčích půdách roste stejně jako T. plicata, jen o něco bujněji a trpí pak silnějšími mrazy. Přestože zeravy drží při dobývání dobře kořenový ba zeminy, pěstujeme hlavně zakrslé a slaběji rostoucí kultivary v kontejnerech. Pro živé ploty volíme především generativně množené rostliny, neboť vzpřímeněji rostou.

Druhy: T. korainensis Nakai, T. OCCIDENTALIS L., T. ORIENTALIS L., T. PLICATA D. Don (T. gigantea, T. lobbii) a T. STANDISHII Carr.

Druh: M. decussata Komarov.

Příštího jara můžeme osivo vysévat na chráněné záhony nebo do pařeniště. Sejme naširoko, J. virginiana výsevem 50 – 60 g na 1 m2 , ostaní druhy asi 200 g na 1 m2 . Výsev zasypeme 5 mm tlustou vrstvou jemného písku a navrch dáme jehličnatou hrabanku. Během 4 týdnů výsev vzejde. Pokud by některý druh přeléhal, ošetřujeme výsevný záhon ještě jeden rok. Semenáčky 1/0 zaškolkujeme znovu na záhony, kde J. virginiana 1/1 naroste vysoký 15 – 25 cm jako podnožový materiál. Za další rok jsou 1/2 vysoké 25 – 40 cm a školkování schopné. Ostatní druhy, zejména J. communis, necháme 2 roky na záhonech, abychom sklidili 1/2 vysoké 20 – 40 cm, schopné pro školkování v širším sponu.

Hlavním způsobem množení kultivarů všech druhů je řízkování. Nejlepší řízky řežeme z mladých rostlin ve školce. Řežeme je pokud možno s patkou, delší vrcholky zakrátíme na jednotnou velikost, důkladně je vykoupeme v roztoku hypermanganu, stimulujeme a můžeme píchat.

Nejlepší doba pro množení řízkováním je u většiny jalovců červenec až srpen, jen kultivary J. squamata je lepší množit krátce před vyrašení na jaře. V novodobé praxi se však množí jalovce s větším či mneším úspěchem po celý podzim i zimu. Řízky pícháme, jako to okolnosti a zařízení pěstitelů dovolí, do truhlíků, do pařeniště, na množárenský záhon v japanu, do skleníkové množárny, pod mlhovky nebo pod fólie. Při pečlivé práci, za příznivých podmínek, mohou všechny jalovce až na vzpřímeně rostoucí kultivary J. virginiana, J. scopulorum a J. squamata zakořenit na 90 – 100 %. Zakořeněné řízkovance pak hrnkujeme nebo je sázíme na chráněné záhony, kde za 1 – 2 roky jsou schopné kontejnerování nebo dalšího pěstování ve volné půdě.

Téměř se nepoužívá hřížení. Je však docela dobře možné, zejména pro drobnou potřebu. Větve nízkých a plazivých kultivarů položíme na podzim nebo na jaře do rýh, přiháčkujeme k zemi a zasypeme písčitou hlinitorašelinnou zeminou, kterou udržujeme dostatečně vlhkou a bezplevelnou.

Vzpřímeně rostoucí kultivary, vzácnější druhy a někdy i slabě rostoucí zakrslé formy roubujeme na podzim na hrnkované podnože nebo v předjaří i na prostokořenné podnože J. virginiana či J. communis. V novější době se osvědčily jako podnože také jednovýhonkové řízkovance 0/1/2 J. chinensis „Hetzii“. Při roubování v zimě dáme podnože 3 – 4 týdny předem do skleníku, aby se probudily, než začneme roubovat. Obvykle roubujeme do boku, čerstvými a zdravými rouby, kteé mohou být podle síly podnože až 20 cm dlouhé. Vážeme páskou, bavlnkou nebo gumovými proužky u nás zatím málo používanými. Zamazávat nemusíme. Roubovance pak založíme na množárnu při spodním teple 20 až 22°C do morké rašeliny, kde je čas od času jednotlivě zaléváme. Po ujmutí roubu podnože zakrátíme a zbylý čípek odstraníme až při výsadbě.

Využití stimulátorů: Používáme buď roztok se 60 – 80 ppm IBA, nebo koncetrobvaný roztok se 4000 – 10 000 ppm IBA, nebo pudr se 4000 – 12 000 ppm IBA.

Kultura: Rostliny jsou většinou nenáročné na půdu a polohu.

Druhy, jejich nároky a vlastnosti:

J. CHINENSIS L. je zcela otužilý, snáší vápenité půdy.

J. COMMUNIS L. snáší sucho, je světlomilný, roste na vápenci i na rašelině.

J. horizontalis Moench. roste jak na skalkách, tak i jako podrost v polostínu.

J. procumbens aj. SQUAMATA Buch.-Ham. špatně snášejí půdy vápenité.

J. rigida S. & Z. žádá půdy spíše hlinitohumózní.

J. SABINA L. miluje vápenité půdy, je zcela nenáročný.

J. scopolorum Sarg. a J. VIRGINIANA L. jsou poněkud náročnější. Vyžadují půdu živnou a vlhčí. Jejich vzpřímené tvary nesnášejí hustý zápoj ve školce a ve výsadbě.

Druhy: C. arizonica Gr., C. macrocarpa Hartw. a C. sempervirens L.

Druhy: C. leylandii Dall., C. notabilis Mitchell a C. ovensii Mitchell.

Kultivary cypříšků množíme řízkováním. Nejlepší doba je červenec až srpen, ale můžeme pokračovat až do února. Bereme vrcholkové i postranní větvičky, pokud možno s patkou, ale i bez patky, přičemž na bazální části řízku seškrábneme kůru asi na 1 – 2 cm. Čisté, v hypermanganu vykoupané, stimulované řízky pícháme při letním množení do studeného pařeniště, jinka na množárenský záhon v japanu či pod fólii nebo přímo na množárnu ve skleníku pod mlhovky nebo s individuálním ošetřováním. Pokud nepočítáme, že zakořenělé řízky na podzim ještě nahrnkujeme, napícháme je raději do truhlíků, které můžeme pak přezimovat v pařeništi nebo v japanu a řízkovance hrnkovat nebo vysazovat na chráněné záhony až na jaře.

Při množení v zimním období musíme zakořeňovat řízky ve skleníku při počátečním spodním teple 8 – 10°C buď přímo na množárně, nebo v truhlíkách a postupně teplotu zvyšovat na 12 – 15°C, k jaru na 20 – 22°C. Zakořenění kultivarů C. obtusa a žlutých kultivarů C. lawsoniana trvá při zimním množení často až do léta. Velkou úlohu zde hraje volba vhodného stimulátoru. Pozdě hrnkované rostliny pak již do podzimu mnoho nenarostou a na záhonech slabě zakoření, takže bývají přes zimu ztráty. Snadno zakořeňující kultivary můžeme nasázet také do multiplat, kde je necháme prokořenit a pak přesadit do kontejnerů. Čím více se kulivar blíží mladistvé formě, tím snadněji a rychleji zakoření.

Zakrslé a žluté kultivary C. obtusa a C. lawsoniana zakoření a rostou z řízků dost zvolna, a proto je s oblibou roubujeme na 2/1 C. lawsoniana. Tyto kultivary můžeme rozmnožovat také hřížením, zejména pro drobnou potřebu. K tomu účelu vysadíme v srpnu mladé, silné rostliny na pečlivě připravený záhon. Příštího jara, po zakořenění, je ohneme k zemi a všechny větvičky přiháčkujeme. Zasypeme je rašelinou obohacenou zahradní zeminou, aby zůstaly jen špičky volné. V půdě dostatečně vlhké a bezplevelné můžeme již v září oddělit zakořenělé hřížence a přesadit je na záhony.

Roubovat můžeme nejlépe v pozdním létě do boku na hrnkované podnože, nebo až v květnu na podnože pěstované ve vvolné půdě, pokud jsou alespoň dvakrát přesazované a mají 6 – 10 mm silné kmínky. Letní roubovance zapustíme buď do hlubšío pařeniště, kde je také přezimujeme, nebo ve skleníku na množárnu do mokré rašeliny a pak je přezimujeme v japanu nebo v hlubokém pařeništi. Vrcholky podnože postupně zkracujeme. Na jaře vysadíme roubovance do volné půdy na chráněný záhon ve sponu 15 x 20 cm. Jarní roubovance vysadíme ihned po zroubování do pařeniště, také na 15 x 20 cm, poněkud šikmo, ab roub měl více světla. Mezi roubovance nasypeme tak vysoko písčitou rašelinu, aby místo roubování bylo zakryté. Pařeniště zakryjeme hermeticky fólií a položíme okna. Podle potřeby stíníme. Stříkat není třeba, jen když pozorujeme, že pařeniště prosychá. Roubovance odkryjeme a důkladně zalejeme, což může být třeba až za 2 týdny, těsní-li dobře fólie. Po 4 týdnech fólii sundáme, začneme větrat a podnože postupně zakracovat až na malý čípek, který odřežeme až na jaře.

Využití stimulátorů: Používá se buď roztok se 40 – 80 ppm IBA, nebo pudr s 4000 – 8000 ppm IBA.

Kultivary: C. nootkatensis roubujeme raději na Thuja orientalis.

Kultura: Nároky jednotlivých druhů jsou od sebe dost odlišné:

Druhy, jejich nároky a vlastnosti:

C. lawsoniana Park. miluje lehké, hlinitohumózní, ale vápenaté a přitom dosti vlhké půdy. Snese zastínění a žlutopestré i juvenilní formy dokonce zastínění vyžadují, zejména proti zimnímu slunci.

C. nootkatensis Sudw. nemá na půdu zvláštní nároky. Proti zimě je nejotužilejší ze všech cypřišků, ale miluje vlhké ovzduší.

C. obtusa Endl. vyžaduje chladnější stanoviště a vlhké ovzduší v teplé poloze. Zakrslé formy potřebují polostín a žluté navíc lehký kryt na zimu. Zelené formy jsou odolnější. Půdu žádají hlinitohumózní.

C. pisifera Endl. dává přednost vlhčím půdácám, jinak se spokojí s každou zahradní půdou. Barevné formy s jehlicovitými listy jsou často choulostivé a vyžadují proto odpovídající stanoviště.

C. thyoides B. S. P. je stejně odolný jako předcházející druh, ale vyžaduje vždy dostatek vláhy a živnou, spíše písčitohumózní půdu Všechny druhy jsou vděčé za přídavek rašeliy při přesazování. Letní řez je nezbytný pro získání kompaktních tvarů.

Kultura: Rostliny se daří v dobré, hlinitohumózní živné půdě. Rostliny množené ze semene vyžadují půdu vlhčí, kdežto roubovanci na biotě snesou i půdu sušší. Mladé rostliny se pěstují zpočátku lehce zastíněné. Sazenice do výšky 80 cm se pěstují výhodněji v kontejnerech, neboť jejich ochrana proti mrazu i zimnímu slunci je pak snažší. Větší přírůstky se musí zkracovat, aby rostliny byly kompaktnější.

Druh: C. decurrens Florin (Libocedrus decurrens Torr.).